Aneb moje techtle mechtle se (všemi) sociálními sítěmi v průběhu času. Nenáročné povídání na dobrou noc nebo tak něco. Ale hlavně, prosím pěkně - marketing musí být -  promo na ten můj kanál na trubce.

Hlavní sdělení možná na začátek: mám kanál na Youtube a hodlám ho plnit. Zatím je tam jen jedna srandička, která je dnes už trochu out a jedna z mých koronavirových přednášek o jedlých rostlinách. 

A teď si nechte vyprávět tu celou storku "Já a sociální sítě" od začátku. Již v dávných a dávných dobách, milé děti, když nám velký Facebook spadl z nebe a začal nabírat na obrátkách, jsem začala přemýšlet, jestli ano nebo ne. Z těch dávných dob se na netu stále zachovala moje úvaha z roku 2009, a musím říct, že i když je dnes archeologickou vykopávkou, některé věci z oné doby zůstávají fakt výživné. Moje pochyby trvaly dalších pár let, i třeba proto, že mě bývalý šéf ujistil, že je to požírač času a vcelku to k ničemu není. Pak se objevilo pár článků, teda článků co jsem přečetla, a vyplývalo z nich, že to nemusí být marné pro tendlencten biznis. Žádný velký biznis teda jako nedělám, ale pár zadavatelů navíc a tím pádem i pár desítek tisíc navíc by se hodilo. Tak jsem pomalu začala vážně zvažovat že teda jako jo. Mezitím jsem si ale přečetla pár článků o cukříkovi a o tom, jakým způsobem hovoří o uživatelích své sítě a o lidech, kteří mu naivně poskytli své údaje. Potom se objevil příběh naštvaných američanů, kteří našli fotku svojí rodiny na australském žrádle pro psy, a krátce nato byla změněna pravidla pro uživatele. Od té doby byla už nejspíš změněna víckrát, trochu to zabalili i malinko medu namazali, ale pořád to tam i v současnosti je: "Když v našich produktech nebo v souvislosti s nimi sdílíte, zveřejňujete nebo nahráváte obsah, na který se vztahují práva k duševnímu vlastnictví, udělujete nám nevýhradní, převoditelnou, sublicencovatelnou, bezplatnou a celosvětovou licenci k hostování, používání, distribuci, úpravě, spouštění, kopírování, veřejnému předvádění nebo vystavování, překladu a vytváření odvozených děl k vašemu obsahu (podle vašeho nastavení soukromí a aplikace). To například znamená, že když sdílíte fotku na Facebooku, dáváte nám oprávnění ukládat, kopírovat a sdílet ji s dalšími subjekty (opět podle vašeho nastavení), jako jsou produkty společnosti Meta nebo poskytovatelé služeb podporující příslušné produkty a služby." Takže každá další rodina, která by objevila svou fotku na žrádle kočičím anebo nějak tak, má od té doby smůlu. A smůlu mám i já jako autorka fotografií, ke kterým si hodlám svá autorská práva ponechat. Připočteme-li k tomu aféry facebooku s osobními daty, vytvářením osobních profilů (a to prosím pěkně profilů i těch, kteří účet na facebooku nemají, protože co kdyby náhodou změnili názor), tak má facebook u mě už delší dobu stopku. Kromě toho je celá tahle věc poslední dobou velmi kvalitní žumpou. Nejsem a nebudu. No pasarán. Bye, bye, sugar baby.

Když před časem změnil strejda google algoritmus, zjistila jsem, že mi to citelně sejmulo pozice ve vyhledávání. Od té doby je to tak, že google dost dramaticky zohledňuje propojení stránky se sociálními sítěmi, a kdo žádné nemá, má po žížalkách, protože nemá příliš velkou šanci být ve vyhledávání nahoře. Takže nastalo další kolo úvah. Face nee, tak co tam máme dál?

Twitter. Ten se pro mě zas tak moc nehodí, páč se tam flákaj zejména novináři a politici no a taky další skupiny, poslední dobou neuvěřitelně ... řekněme úžasné. Páva ani tunel nemajíc, co už tam s jedlejma kytkama, těma skrze twitter díru do světa neudělám. Plkat i plakat můžu i jinde. Ale pak přišla ta královská prča s českým Kaliningradem, a ta se odehrávala zejména, anebo možná i výhradně, na twitteru. Nehledě na účet Šídla, fake Schwarzenberga, Christův slovenský komiks a další účty, které ve mě vyvolávaly žádoucí stav ROFL nebo sytily můj informační hlad. I prudce jsem zatoužila stát se součástí takových věcí. Už jsem měla nachystanou profilovou fotku, profilové povídání, pár prvních příspěvků a nastudováno, jak to tam vlastně chodí. Účet naštěstí ještě ne. A prásk ho. Elon. Změny se mi vůbec nezamlouvaly. Navíc kdykoliv si nyní otevřu Šídlův twitter, jako persona nepřihlášená (asi non grata) tam furt v jednom kuse vidím viset Moničin výrok z ledna 2023: Stačí už. Takže Elone, do tohodle nejdu. Škrtám. Stačí už. X.

Jdeme dál, instáč. Dostala jsem echo, že účet s fotkama jistých entomologických potvor zvyšuje návštěvnost stránek a čtenost odborných článků. Což je přesně to, co potřebuju, a navíc to započítání plusových bodíků do algoritmu. Jenže to patří cukříkovi, a tak znova a opět, každá fotka, kterou tam dám už nebude moje. A můžu ji najít v reklamě na vegetariánské žrádlo pro psy . F**k you. Leda bych tam z protestních důvodů dávala fotky mizerný a aspirovala na nejhorší účet na celém Instagramu. Což možná vůbec není nápad tak špatný, jak na první pohled vypadá.

Tak nám zbývá trubka. Tam jsem kanál měla, ale nějak tak se stalo, že už není můj. Nevím kdy a proč se tak stalo. Kanál byl na prodej ručně malovaných hedvábných šátků, a jsem na něj fakt pyšná, ale už se do něj nepřihlásím. Mezitím mi můj drahý hosting zrušil bez náhrady (tedy s placenou náhradou, ta samozřejmě existuje) eshop na šátky a stejně jsem jich zas tak moc neprodala, takže mě to příliš netrápilo (časem bude prodej šátků nejspíš někde tady). Trápit mě to začlo až tou změnou algoritmu a nejvíc když udeřil koronáč. Co už taky doma na zadeli jinýho, než se flákat po netu a psát chytrý věci do komentářů. A ejhle, nemůžu se přihlásit. Toužila jsem tenkrát psát pochvalná vyjádření chlapcům co dělali špičkové koronáčové parodie kdečeho o tom jak moc je miluju. Jenže podpora strejdy googlu nějak vázla, neb byli všichni na home office a moc toho tam nedělali. Psala jsem na podporu asi osmkrát, že se nemůžu přihlásit. Odpověď nepřišla, možná na tom homeoficu taky sledovali koronáčové parodie. Když se mi podařilo ukecat obě muzea, abychom přednášky nezrušily, ale udělaly online, tak mě začalo štvát to, že si je nemůžu dát na svůj kanál. Založila jsem si tedy kanál nový a zfleku nahrála jednu blbinku. Tenkrát ještě YouTube neuměl otáčet videa (dneska už to umí) a mě hlupačku nenapadlo, že když to točím, nemůžu postavit foťák na výšku jako když cvakám fotku, protože je to video. Zmíněná blbinka má úzký vztah k receptu Podzimní Jarovský salát, je totiž natočena na nádraží Jarov. A hádejte, co se stalo. Podruhé jsem se do svého fungl nového kanálu už nepřihlásila. Zase jsem šíleně vzteklá psala podpoře, zase nic. Odložila jsem to stranou, protože rozčilování vůbec není zdravé a celé to pustila z hlavy.

Od té doby se staly dvě věci. Jednak z nějakého neznámého důvodu zmizla koronapřednáška v Bílovci z Vimea. Druhak jsem se dneska (vlastně včera) zkusila po čase přihlásit na svůj kanál a hurá. Tak jsem tam vrazila tu přednášku a napsala tenhle článek. Snad se štěstí obrátí, vy se dočkáte ode mě dalších videí a já se dočkám větší přízně strejdy googla. Když teď už mám ty slavný sociální sítě v provozu.

Aktualizace 5.3.2024: Tak se pokouším být in, jít s dobou a plnit vše, co si doba žádá. Natočila jsem svoje první short. I když mi takto krátká videa tak moc smysl nedávají, ale snad to k něčemu bude. Minimálně k upoutání pozornosti. Zejména googlu.
ptačinec prostřední - short na mém kanálu YouTube
pumpava rozpuková - short na mém kanálu YouTube
zvonek řepkovitý - short na mém kanálu YouTube
denivka plavá - short na mém kanálu YouTube
popenec obecný - short na mém kanálu YouTube
Oni tyhle šortky přece jen mají něco do sebe a nutno konstatovat, že jsou jistým způsobem podmanivé. Dneska jsem se přistihla jak říkám synovi Pjosím pjosím dej mi lajčíček. Upozorněte mě někdo, až začnu řádky plnit smajlíkama místo smysluplného textu. Pjosím, pjosím.
orsej jarní - short na mém kanálu YouTube
česnek medvědí - short na mém kanálu YouTube (9.3.2024)

Nová videa nadále na liště vpravo. A pokračování dojmů a příběhů v nové rubrice Deníček YouTuberky.