Otravy rostlinným materiálem tvoří sice nevelký, ale každoročně se opakující, relativně stabilní podíl z celkového počtu intoxikací léčených v nemocnicích.

Ukázka z knihy J. Baloun et al.: Rostliny způsobující otravy a alergie, Avicenum Praha 1989.

Velká část z empirických poznatků o léčivých a toxických účincích rostlin, získávaná a tradovaná po stovky generací, byla však dlouhé období dějin lidské společnosti pouze majetkem privilegovaných a zastřena rouškou pověr a čarodějnictví. Bylo by asi plýtváním mís­tem ponořit se zde do historie rostlinných jedů a jejich užívání k pro­spěchu i záhubě člověka včetně velkých „travičských případů" staro­věkých civilizací nebo renesanční Itálie. Dnes víme, že účinky jedova­tých a léčivých rostlin na lidský nebo jiný živočišný organismus jsou podmíněny přítomností fyziologicky účinných látek, které se intenzív­ně studují. Víme také

- že nelze vymezit žádnou ostrou hranici mezi jedovatými a léčivými rostlinami. Z mnohých prudce jedovatých rostlin získáváme dnes cenné, vysoce účinné léky - vzpomeňme jen culík, blín, durman, náprstník, oměj, ocún atd.,

- že u jedovatých rostlin nemusí být všechny části rostliny stejně to­xické, ba že některá může být prakticky zcela netoxická a sloužit jako zdroj potravy (např. hlíny bramboru),

- že toxicita rostliny nebo její části nemusí být a nebývá stejná bě­hem jejího individuálního vývinu nebo během vegetačního obdo­bí,

- že obsah toxických látek může velmi značně kolísat v závislosti na prostředí, zejména na podmínkách půdních, klimatických nebo povětrnostních,

- že některé toxické látky se běžnou kuchyňskou úpravou (varem) ničí a takto upravené části rostlin je pak možné bez problémů po­žívat (např. fazole), jiné že však jsou vůči různým vnějším vlivům  velmi stabilní a zachovávají si svou jedovatost dlouhou dobu,

- že i jinak netoxické rostliny mohou vyvolat u zvlášť citlivých lidí  po doteku, požití nebo vdechnutí prudké alergické reakce a že po­díl takto disponovaných osob v dnešní populaci neustále vzrůstá,

- že vědomosti o jedovatých rostlinách a jejich účincích a o zdravot­ním riziku při styku s nimi nejsou zpravidla na dostatečné úrovni  nejen v širších vrstvách obyvatelstva, ale ani mezi zdravotníky  a pedagogy.

Jak jsme již uvedli, otravy vyššími rostlinami tvoří sice nevelký, ale stabilní podíl z celkového počtu intoxikací. Významné je však, že  v těchto případech bývají nejčastěji postiženy malé děti, zlákané  vzhledem a barvou některých jedovatých plodů nebo zmýlené jejich  podobností s jedlými lesními plody apod.' jsou dokonce případy po­stižení celých dětských kolektivů. Proto by například tak vysoce to­xická cizí dřevina, jako je Toxicodendron, neměla být u nás pěstová­na vůbec a ani ostatní okrasné dřeviny uváděné v této publikaci by neměly být vysazovány do zahrad u jeslí a mateřských škol ani do  bezprostřední blízkosti dětských hřišť. Totéž platí o jedovatých květi­nách. Vždyť dětský život a zdraví je to nejcennější, co bychom měli  vždy, za každých okolností a jakýmkoli způsobem chránit.

ZÁKLADNÍ POJMY

Toxická látka (jed)

je každá látka, která podána v minimálním nebo malém množství, na základě svých chemických a fyzikálně chemických vlastností po vstře­bání organismus poškodí, tj. vyvolá různě těžké chorobné změny, kte­ré mohou vést až k smrti.

Za jed se nepovažují látky, které škodí na základě svých výlučně fy­zikálních vlastností, např. mechanicky. Nadměrné množství semen máku nebo houby, jež ucpaly střevo (ileus), nejsou proto jedovaté. Do jedů se nezahrnují ani choroboplodné mikroorganismy (např. baktérie, mikromycety) a jimi produkované toxiny.

Jedovatá rostlina

způsobuje po požití nebo vniknutí do těla poraněním poruchu zdraví (otravu) člověka nebo zvířete. Jedovatost jednotlivých orgánů rostliny může být různá a může se měnit i podle stáří rostliny nebo podle roč­ní doby, kdy byla rostlina požita. Množství jedovatých látek nebývá v rostlině stálé ani v průběhu jediného dne.

Toxicita látek

se vyjadřuje kvantitativně, nejčastěji velikostí dávky potřebné k dosažení určitého účinku. Jen výjimečně však je toxicita přímo úměrná dávce. Tato závislost může být exponenciální nebo (častěji) může mít křivka závislosti esovitý tvar. Kvantitativní vyjádření toxicity tedy ne­ní jednoduché. Nejčastěji se k jejímu vyjádření užívá statisticky zjiště­ných parametrů:

Minimální smrtná dávka (dosis letalis minima) je taková nejmenší dávka, kterou usmrtí jedno zvíře většího souboru.

Maximální smrtná dávka (dosis letalis maxima, LD₁₀₀) Je naopak nejmenší dávka, při které je usmrceno 100% pokusných zvířat. Obě tato vyjádření nejsou dostatečně informativní, neboť neudávají pouze vlastnost jedu, ale též malou nebo velkou odolnost některého ze zví­řat souboru.

Mnohem spolehlivějším ukazatelem toxicity je střední smrtná dávka (dosis letalis media, LD₅₀ ), při které je usmrcena polovina pokusných zvířat. Při dostatečně velkém souboru tento parametr není ovlivňován individuální citlivostí zvířat. Při aplikaci na člověka je však třeba opa­trnosti. Mezidruhové rozdíly v citlivosti na jedy jsou někdy řádové. Například LD₅₀ atropinu pro člověka je 1,5 mg/kg, avšak pro králíka, který je schopen tento alkaloid štěpit, je LD₅₀  1 500 mg/kg.

Méně spolehlivým ukazatelem toxicity je střední toxická dávka (do­sis toxica media, TD₅₀ ), která způsobí u poloviny zvířat v souboru ur­čité toxické příznaky.

Akutní otrava

je definována jako stav po jednorázovém požití jedovaté látky, popří­padě po požití opakovaném v poměrně krátkém intervalu, charakteri­zovaný klinickým obrazem prudké otravy ohrožující základní životní funkce postiženého.

Chronická otrava

je způsobena opakovaným příjmem jedu v dlouhém časovém interva­lu (týdny, měsíce, roky) a obvykle v malých dávkách, které nevyvolá­vají akutní příznaky. Její průběh neohrožuje bezprostředně život, ale dlouhodobě nebo trvale poškozuje zdraví postiženého.

Antidotum (protijed)

je látka, která neutralizuje účinek jedu. Principem může být např. vy­těsnění jedu z cílové struktury (např. receptoru), urychlení rozkladu jedovaté látky, její adsorpce nebo ovlivnění funkce antagonistického systému vzhledem k tomu systému, který byl porušen intoxikací.

Zvláštní projevy toxicity

Zvláštním projevem toxicity některých látek včetně látek přírodních, produkovaných rostlinami, je jejich zásah do genetického aparátu buňky. Změna struktury DNA nebo zásah do mechanismu exprese generické informace vyvolá mutace, poruší regulaci buněčného děleni (kancerogenita) a pokud je zasaženo toxickou látkou embryo, pak mo­hou vzniknout anomálie v jeho vývoji (teratogenní účinky).

Některé rostlinné látky, často jinak netoxické, mohou vyvolat u dis­ponovaných osob i v nepatrných dávkách stav zvýšené citlivosti orga­nismu, který se nazývá alergie. Alergická reakce se projevuje různým způsobem (dermatitida, kopřivka, astmatický záchvat, prudký zánět sliznic apod.) a v krajním případě může vést k šoku i smrti.

Jak již bylo uvedeno, jed můžeme definovat jako látku, která již v ma­lém množství poškozuje zdraví nebo ničí život. Takováto jednoduchá definice neříká však nic o šíři a době působení. Obecně se jedem mys­lí rychle působící látky, tj. takové, jejichž působení na organismus se projeví během několika minut nebo maximálně hodin. Existuje však mnoho toxických látek, které působí velice pomalu a zákeřně likvidu­jí živé buňky, až konečně, mnohdy po letech pomalého postupu, usmrcují celý organismus. Většina obecně známých rostlinných toxic­kých látek patří do skupiny rychle působících jedů. Je třeba si však uvědomit, že i u některých rostlin se projeví toxický efekt až po delší době působení.

REAKCE NA JED

Reakce na jed bývá rozdílná v závislosti na citlivosti člověka k dané­mu typu látky. Jestliže je člověk oslaben chronickým onemocněním, jestliže má nedostatečně funkční játra či ledviny, projevy intoxikace jsou patrné mnohem dříve, protože jeho organismus nemá takovou schopnost detoxikace nebo eliminace jedu jako organismus zdravý. Zároveň je velká závislost výraznosti symptonů na dávce přijatého je­du a také na stáří postiženého. Všeobecně platí, že malé dítě bude mít vážné projevy intoxikace po dávce, která u dospělého způsobí pouze malé zdravotní potíže. Pozor! Ve stáří organismus v mnohém reaguje na škodliviny jako v časném dětském věku. Mladý organismus se mů­že velice rychle regenerovat ze stavu intoxikace, anebo, a to je velice závažné, nese si poškození pro celý další věk.

Rozdílná reakce může být však také způsobena nestejnorodostí rostlinného materiálu, tj. rozdílným obsahem jedů na stejnou hmot­nostní jednotku různých částí téže rostliny. Mnohdy některý orgán rostliny je výrazně toxický oproti jiné její části - netoxické, ba do­konce i používané jako poživatina (např. plody bramboru oproti hlí­zám). Obsah jedů kolísá i během vegetační periody, v závislosti na klimatických a půdních podmínkách apod. Jsou známy i případy, kdy z řady nižších taxonů jednoho druhu některé produkují toxiny a dru­hé nikoliv (typickým příkladem jsou aflatoxigenní kmeny Aspergillus flavus).

PŮSOBENÍ ROSTLINNÝCH JEDŮ

Uvažujeme-li o působení rostlinných jedů, je nutné si uvědomit, že lidský organismus existuje jako soustava integrovaných činností mno­ha odlišných systémů. Člověk může zemřít, je-li toxickou látkou po­škozen pouze jeden z nich. Může však dojít k působení na několik systémů, ke vzájemnému ovlivňování částečně poškozených systémů a tyto patologické vztahy se mohou rozvíjet hodiny, dny, měsíce i ro­ky. Identifikace primární intoxikace je pak velice těžká. Rychle půso­bící jedy a intoxikace jimi způsobené bývají diagnostikovány mno­hem rychleji a snadněji. Dále si je třeba uvědomit, že řada seriózních údajů o smrtelných následcích po požití rostlinných jedů chybí, že se pouze tradují a nesnadno doplňují plně dokumentovanými případy. Mnohdy se pracuje pouze s průvodními příznaky, statistickými vzta­hy a odhady založenými na botanických (fytochemických) vztazích mezi rostlinami.

Účinek rostlinných jedů na nervový systém

Nervový systém přijímá vnější i vnitřní stimuly a řídí odpověď orga­nismu na ně. Anatomicky lze rozlišit mozek, míchu a nervová vlákna. Významnější je dělení podle fyziologické funkce na somatický (volní) nervový systém a vegetativní (autonomní, nezávislý) nervový systém. Centrem je mozek, který řídí celkovou aktivitu organismu. Život mů­že existovat bez somatického systému (příkladem může být stav kó­matu), avšak bez autonomního systému zásobujícího podněty žlázy s vnitřní sekrecí, orgánovou svalovinu (hladké svalstvo) a srdeční sval život není možný. Autonomní systém má antagonistickou zdvojenou inervaci - sympatickou, stimulující svalovinu k častější či silnější kontrakci, a parasympatickou, redukující frekvenci nebo sílu tohoto stahu. Jed působící na jednu z těchto inervací může do určité míry pa­ralyzovat toxické působení na druhý systém. Kontrola srdeční činno­sti je v této souvislosti zvláště významná; z mělkého a pomalejšího tepu lze usuzovat na stimulaci jeho parasympatického nervu (n. va­gus). Naopak zvýšení frekvence a síly tepu může být následkem sti­mulace sympatiku. Propojení v mozku umožňuje mozkové kůře pro­střednictvím hypotalamu částečně ovlivňovat autonomní systém (pří­kladem může být cesta, kterou emoce mohou způsobit rozvoj sympto­mů alergického stavu).

Účinek rostlinných jedů na dýchací ústrojí

Nos a ústa, trachea a hlavní bronchy tvoří systém čistící, ohřívající a vlhčící vzduch před vstupem do plic, které jsou elastickými vaky s velkým vnitřním povrchem způsobeným přítomností alveolárních sklípků. Výměna plynů (CO₂ a O₂ ) mezi krví a vzduchem probíhá v kapilárách plicního krevního oběhu. Objem plic je pasívně měněn kontrakcí bránice a vnějších mezižeberních svalů (jejich činností se zvětšuje objem při vdechu a zmenšuje při výdechu). Normální frek­vence dechu je řízena rytmickým střídáním impulsů dodávaných au­tonomním nervovým systémem. Hladina CO₂ v krvi je řídící faktor pro vyšší dechové centrum v mozku; impulsy tohoto centra řídí a ovlivňují průchodnost nosu, hrdla, frekvenci dýchání apod. Zneprů­chodnění horních dýchacích cest, např. zvratky (zvracení je častým symptomem intoxikace), může mít vážné až smrtelné následky. Při otravách se často může dostavit útlum dýchacího centra až paralýza dechu; zvláště typické je to pro některé laktony hvězdnicovitých, ku­kurbitaciny, cytisin, kolchicin apod.

Účinek rostlinných jedů na cévní systém

Tento systém distribuuje výživné látky, plyny, odpadní metabolity, obranné a hormonální látky po těle. Tok krve je udržován činností srdce. Téměř do všech částí oběhové soustavy vedou vlákna autonom­ního nervstva, která se rozdělují na srdeční a cévohybné nervy. Čin­nost srdce je řízena z prodloužené míchy, z níž vedou srdeční větve parasympatiku, a z horní části hrudní míchy, z níž vedou do srdce sympatická vlákna. Vzruchy přiváděné vagovými vlákny činnost srdce zpomalují a oslabují, kdežto vzruchy přicházející sympatickými vlák­ny ji zrychlují a zesilují. Centra srdeční činnosti získávají informace od receptorů uložených v srdci (baroreceptory, chemoreceptory). Na­příklad když tlak krve v tepnách klesá, dráždí se baroreceptory méně a podávají méně impulsů do prodloužené míchy. Tím se oslabuje čin­nost kardioinhibičního centra a zesiluje se činnost centra vazokon­strikčního Změna činnosti těchto center vyvolá zrychlení činy lsti srdce a zúžení tepének. Tím se tlak opět zdvihne na normální výši. Stoupá-li tlak v tepnách, průběh reflexu je opačný. Chemoreceptory reagují na změny obsahu O₂ v krvi a zprostředkují reflexy, jimiž se zrychluje oběh krve zvětšováním minutového srdečního výdeje a pod­něcuje se dýchání. Srdeční výdej může být měněn změnou rychlosti stahu a zesílením každého jednotlivého stahu. Krevní tlak i objem krevního toku jsou značně ovlivňovány tonusem stěn periferního obě­hového systému; tento tonus může být změněn např. zásahem toxic­kých látek do autonomního nervového systému, působením alergenů apod. Srdeční činnost může být také ovlivňována přímým působením (adrenalin, kardioglykosidy).

Srážení krve je komplikovaný proces řady biochemických reakcí. Ve stručnosti lze říci, že trombin, uvolňovaný z protrombinu působe­ním tromboplastinu, enzymovým působením mění plazmatickou bíl­kovinu fibrinogen v nerozpustný fibrin. Jeho vlákna vytvoří síťovinu, v níž se zachycují krevní elementy i plazma, vytváří se krevní koláč. Některé toxické látky mohou vyvolat poruchu srážení a způsobit kr­vácivost. Jiné jedy mohou aglutinovat (shlukovat) erytrocyty, jiné za­se erytrocyty hemolyzují (narušují jejich membránu).

Účinek rostlinných jedů na játra

Játra produkují žluč, která se soustřeďuje ve žlučníku a je organis­mem použita k podpoře trávení tuků a jejich vstřebávání a pro vstře­bávání vitamínů rozpustných v tucích. Také povzbuzuje peristaltiku tenkého a tlustého střeva. Živiny se vstřebávají z trávicího ústrojí do krevního řečiště a jím jsou přenášeny do jater. V játrech jsou některé látky skladovány, některé jsou přenášeny do tělního oběhu a jiné včetně jedů jsou podrobeny metabolickým přeměnám. Mnoho toxic­kých látek přicházejících z trávicího ústrojí však játra poškozuje. Po­škození jater může být akutní, okamžitě smrtelné, nebo pozvolné s progresívním průběhem po různě dlouhou dobu. Látky, které ne­jsou játry detoxikovány, postupují dále až do ledvin, kde mohou způ­sobit vážná poškození.

Účinek rostlinných jedů na ledviny

Ledviny slouží jako filtrační jednotka krve. Při každém srdečním cy­klu projde ledvinami asi čtvrtina proudící krve. Některé složky krve, zejména voda, soli a jiné malé molekuly, procházejí přes membránu do ledvinných tubulů. Cévy tvoří rozsáhlou sít' kolem stočeného led­vinového tubulu, což umožňuje krvi resorbovat základní živiny zpět z tubulární tekutiny. V ledvinách také probíhá řada syntéz odpadních produktů a jejich sekrece do tubulů. Z konečné tekutiny tubulů vzniká moč, tekoucí močovodem (ureter) do močového měchýře. Mnohé z rostlinných jedů vyvolávají zánět ledvin; příkladem mohou být berberin, sabinen, protoanemonin aj.

Účinek rostlinných jedů na trávicí ústrojí

Jednotlivé části trávicího systému jsou tvořeny buňkami s různou funkcí: všechny tyto buňky musí být neporušené, schopné správně natrávit potravu, která pak prochází stěnami do krevního řečiště. V ústech probíhá mechanické rozmělnění a částečné enzymové natrá­vení potravy a zvyšuje se i kluznost produkcí hlenovitého mucinu. Jí­cen je svalnatá trubice vedoucí potravu do žaludku přes česlo (kar­dii). V žaludku se potrava mísí se žaludeční šťávou, která způsobí další její rozklad. Stěna žaludku má schopnost resorbovat některé jed­noduché látky (voda, alkohol, jednoduché cukry), které vstupují do cév prokrvujících žaludeční stěnu. V této souvislosti je třeba připome­nout častý projev intoxikací - vomitus (zvracení). Je vyvolán řadou rostlinných jedů, ale i prostřednictvím psychického či jiného vlivu; jde o reflexní reakci. Nervový impuls z podrážděné části trávícího ústrojí přejde do centra pro zvracení v prodloužené míše. To vyšle přes n. vagus impuls k relaxaci jícnu, česla, k vlastnímu tělu žaludku a ke kontrakci pylorícké části žaludku. Zvracení zpravidla předchází nauzea a někdy také tzv. ošklivost - pocit odporné chuti v ústech.

V tenkém střevě je řada dalších enzymů schopných dokončit roz­klad potravy. Živiny jsou zde resorbovány do krevního řečiště. Kon­trakcí stěny se zbytky nestrávené potravy pohybují střevem. Resorbo­vané látky jsou krví transportovány do jater, ale některé vstupují do lymfatického systému a pokračují různými cestami metabolismu. V tlustém střevě nastává zpětná resorpce tekutin a tvoří se stolice. Na­rušení rychlosti průchodu tráveniny trávícím ústrojím, narušení stup­ně natrávení potravy a extrakce vody z ní se mohou projevit zácpou či průjmem, což jsou v mnohých případech symptony intoxikace. Trávicí systém, především střeva, je bohatý na komenzální mikroflóru, z níž některé druhy mikroorganismů dokonce zdravému organismu velice prospívají. Přítomnost jiných druhů baktérií či neobvyklá enzy­mová aktivita normálně přítomných baktérii mohou způsobit poru­chy trávení až intoxikaci. Mnoho toxických látek musí být skutečně nejdříve enzymově pozměněno, aby se staly plně aktivními.

Účinek rostlinných jedů na svaly

Pohyb organismu jakéhokoli typu je výsledkem kontrakce a relaxace svaloviny. Kosterní svalstvo umožňuje cílevědomé pohyby pod kon­trolou mozkové kůry. Autonomní nervový systém inervuje svalovinu orgánů těla, které nejsou pod přímou kontrolou mozku. Toxické látky působící na nervový systém mohou vyvolávat efekty odrážející se v rozsahu, rychlosti a koordinaci kontrakcí svaloviny obojího typu.

Ukázka z knihy J. Baloun et al.: Rostliny způsobující otravy a alergie, Avicenum Praha 1989.

Obrázek broskve není omyl, broskev je také jedovatá: jádro tvrdých pecek obsahuje amygdalin, který se štěpí na kyanovodík, otrava může končit smrtí. Amygdalin v jádrech obsahují i meruňky, švestky, třešně i višně.

Obrázky: blín černý, broskvoň obecná, oleandr obecný